« strana 1 »

Czeslaw Milosz: Zotročený duch

rubrika: Pel-mel


Když se příroda zblázní nebo splete, klidně nás ošidí a úplně jinde přivede na svět člověka s neuvěřitelnými rozumovými schopnostmi a ještě třeba s mnohostranným uměleckým talentem. A je zajímavé, že následovníci takového výjimečného jedince bývají někdy proslulejší než on sám. Např., než polyhistor a umělec v jednom, Swedenborg. Uvažte sami: K těm, komu Swedenborg ukázal cestu, patří i nositel Nobelovy ceny za literaturu, Czeslaw Milosz. Podobně jako v roce 1949 Orwell, Milosz roku 1953 v eseji Zotročený duch podává představu jediného možného vývoje v zemích socialismu. Devět částí knihy znovu potvrzuje, že při vší úctě k domácí tradici a k domácí literatuře máme pořád co a koho závidět Polákům. Následující řádky jsou citacemi vybranými z VIII. kapitoly nazvané Nepřítel pořádku – člověk. Připomeňme si čas boje proti individualismu, proti vnitřnímu nepříteli, čas schůzí a optimistických hesel. Czeslaw Milosz objasňuje podstatu historického experimentu, jenž u nás započal právě před sedmdesáti lety.

 

Stella


Nepřítel pořádku – člověk

 

V lidových demokraciích se vede boj o moc nad lidským duchem. Člověka je třeba přivést k tomu, aby pochopil. Až pochopí, bude i akceptovat. Kdo jsou nepřátelé nového zřízení? Jsou to ti, kteří nechápou. Nechápou buď proto, že jejich intelekt pracuje příliš slabě, nebo proto, že špatně funguje. V každém z hlavních měst střední a východní Evropy dlouho do noci jasně svítí světla ústředního výboru. U psacích stolů sedí lidé zběhlí v Marxových, Engelsových, Stalinových a Leninových spisech… Zprávy z různých zemí pak slouží vrchnímu velení v Moskvě ke stanovení jednotné strategie. Objektem zkoumání jsou různé skupiny obyvatelstva. Nejméně důležitá je třída vlastníků, teď, co byli zbaveni majetku znárodněním továren a dolů a agrární reformou. Maloburžoazii – drobné obchodníky a řemeslníky – nelze podceňovat. Je to mocná síla hluboko zakořeněná v masách… Je snadné uhodnout, kam by to vedlo, kdyby se projevy lidské podnikavosti nelikvidovaly…

 

A kdyby se k tomu ještě zavedla svoboda tisku a shromažďování? Jako houby po dešti by na této klientele vyrůstaly časopisy… Horší je, že tento problém souvisí se zemědělskou otázkou… Sedláci však nejsou nebezpeční. Mohou zmlátit některého stranického funkcionáře. Nebo ho v návalu zoufalství i zabít, nic víc. Je-li stát jediným odběratelem jejich produkce a sami nemají vliv na výšku stanovených dodávek, jsou bezmocní. S těmi vzdornými si poradí státní bezpečnost…

 

Mnohem důležitější než sedláci jsou dělníci. Většinou jsou naladěni nepřátelsky. Je to pochopitelné: nezdají se jim normy, které musí plnit, a tyto normy se stále zvyšují… Státy střední a východní Evropy vyrábějí, aby zvedly potenciál Impéria a napracovaly hospodářskou zaostalost Ruska. Dělníci nemají na výrobní plány žádný vliv: ty se netvoří podle potřeb občanů. Většina vyrobeného zboží odtéká na Východ… Zboží, když se konečně dostane ke spotřebiteli, je velmi drahé… Pracovní disciplína je tvrdá… Pokud by dělníci jevili známky nespokojenosti, převezme je do své péče politická policie, jejímiž konfidenty jsou spolupracovníci, a nejednou přátelé…

 

Všechno tedy vyúsťuje ve vládu nad duchem. Nová, neslýchaně rozbujelá byrokracie se rekrutuje z mládeže dělnického původu… Cesta je otevřená, leč střežená: jejich myšlení musí spočívat na neochvějných základech dialektického materialismu. Slouží k tomu škola, tisk, literatura, malířství, film i divadlo. Musíme se také zmínit o významu jednoho nového zařízení: čím byla ve středověku kaple, tím je dnes zasedačka v každé továrně, v každé škole, v každém úřadě: na jejích stěnách lze vidět rudě dekorované portréty vůdců, zde se vždy jednou za několik dní konají schůze s povinnou účastí. Efekt těchto schůzí je podobný jako u církevních obřadů: prozíravá katolická církev věděla, že víra je spíše záležitostí davové sugesce než individuálního přesvědčení. Společné náboženské úkony uvádějí do stavu víry nepozorovaně: gesto rukou sepjatých k modlitbě, pokleknutí, zpěv písní víře předcházejí, víra je fenomén psychofyzický, ne pouze psychický… Lidé zaplňující zasedací síně se poddávají určitému společnému rytmu: myslet jinak zdá se být absurdní… Vliv zasedací síně patří přes všechna zdání racionality do řádu jevů kolektivní magie. K tomuto spojení racionalismu doktríny s magií dochází eliminací svobodné diskuze, která ostatně ztrácí smysl…

 

Náboženská otázka je stále živá… Kapitalismus vytvořil vědecké myšlení… Církev ztratila intelektuály a nezískala nově vznikající vrstvu dělníků… Je nevýznamné, zda sklony přivádějící člověka k náboženství rezultují z „lidské podstaty“ nebo z podmíněných reflexů, fungujících po staletí – tyto sklony tu jsou… Když tváří tvář smrti nadchází chvíle absurdního záblesku, že to všechno nemá smysl – odhalí náhle dialektický materialismus svoji matematickou strukturu. A člověk padá z důmyslně konstruovaných mostů do propasti a raději se poddá magii ikony.

 

Strana ví, že je sama církví… Rituál zasedací síně, poezie, romány, filmy jsou tak důležité, protože sahají hlouběji, až tam, kde se tají emocionální protest. A tudíž nelze tolerovat jinou církev – křesťanskou. Je to nepřítel číslo jedna: v něm nachází oporu veškerý skepticismus mas, pokud jde o radikální přeměnu člověka… Mezi křesťanstvím a filozofií stalinismu existuje nesmiřitelný rozpor. Křesťanství se opírá o individuální zásluhy a viny. Nová víra naopak nahrazuje tento pojem ideou zásluhy a viny historické. Křesťan, který odvrhne individuální zásluhu a vinu, zároveň tím škrtá Ježíšův čin, a Bůh, kterého se zatím ještě dovolává, se zvolna transformuje v Historii…

 

K uspání vědomí se používá zvláštní vytáčky, jakou je tvrzení, že reakcionář nemůže být dobrý člověk. Kdo je z definice, modifikované podle aktuální potřeby, reakcionář? Každý, kdo se staví do cesty nevyhnutelným historickým procesům, to jest politice politbyra… Tvrzení, že vina historická je automaticky zároveň vinou individuální, nelze posuzovat jinak, než jako úhyb přecitlivělého, jenž si nalhává svědomí… Hloupost, tj. neschopnost pochopit mechanismus událostí, může být příčinou obrovského utrpení, jež člověk připraví svým bližním. V tomto smyslu jsou polští vůdcové, kteří v roce 1944 vydali rozkaz k rozpoutání varšavského povstání, vinni hloupostí a jejich vina má individuální charakter. Úplně jiná individuální vina zatěžuje velení Rudé armády, která nepřišla na pomoc ne z hlouposti, ale naopak díky plnému pochopení „historického procesu“ (nebo prostě správnému odhadu sil).

 

Příkladem viny z hlouposti je vztah různých societ k těm myslitelům, spisovatelům… kteří svým zrakem dohlédli do budoucna, a jejichž díla byla tudíž málo srozumitelná současníkům. Kritik mohl jednat v dobré víře, svou hloupostí ale uvrhl do bídy nebo vystavil pronásledování lidi nesrovnatelně kvalitnější než on sám. … Logicky vzato, je všechno, jak má být. To znamená, že je jasné, že nemůže být jinak – od filozofických základů až ke kolektivizaci vesnice tvoří všechno jediný sevřený celek, přesvědčivě poskládanou pyramidu. Izolovaný jedinec se sám sebe ptá, zda jeho odpor není omylem: proti celému aparátu propagandy může postavit jen iracionální touhy. Nemá se spíš za ně stydět?

 

…Největším ohrožením není však reakce ani církev. Největším nepřítelem je hereze… Žádný nový myšlenkový nebo politický kvas nesmí nastat mimo půdu ortodoxního stalinismu, jenž se za každou cenu snaží udržet si monopol „pokroku“ a „demokracie“. Kdyby tento monopol byl prolomen, hereze by se šířily jako oheň… Potenciální nepřítel bude existovat vždycky, přítel bude vždycky jen ten, kdo akceptuje na sto procent. Ten, kdo akceptuje na 99%, už bude skrytý nepřítel.

 

Co si však počít s nevyjádřenými lidskými tužbami? Proč se dobrý komunista náhle bez zjevného důvodu střelí do hlavy nebo utíká za hranice? Není to jedna z těch propastí, nad kterými se klenou důmyslně konstruované mosty? Ti, kdo prchají z lidových demokracií, obyčejně udávají jako hlavní důvod, že tam nelze vydržet psychicky… Nedefinovatelná hrůza plné racionalizace individuálního lidství se nedá vysvětlit těm, kdo ji nepoznali. Aby se předešlo pochybnostem, bojuje strana proti jakýmkoli pokusům o proniknutí do hlubiny bytí člověka, především v literatuře a umění… Co není vyjádřeno, neexistuje.

 

… Nejsem příznivcem umění příliš subjektivního. Má poezie mi byla prostředkem sebekontroly… Zkušenosti z let války mě naučily, že se nemá brát pero do ruky jen proto, abychom jiným sdělovali své zoufalství a vnitřní rozvrat – neboť to je laciné zboží, na jehož vyhotovení je zapotřebí příliš málo úsilí, než abychom mohli při podobné činnosti pociťovat sebeúctu. Každý, kdo viděl milionové město obrácené v prach, kilometry ulic, na kterých nezůstala žádná stopa života, dokonce ani kočka nebo toulavý pes – si s ironií připomněl popisy velkoměstského pekla u moderních básníků – ve skutečnosti pekla jejich duše. Skutečná Pustá země je mnohem strašnější než imaginovaná. Nikdo, kdo nezažil hrůzy války a teroru, neví, jak silný je u svědka a účastníka protest proti sobě samému, proti vlastním opomenutím a vlastnímu egoismu. Rozpad a utrpení jsou školou sociability. Literatura socialistického realismu je velmi užitečná – ale, bohužel, užitečná jen straně…

 

Kdo opravdově tvoří, je sám… Pro člověka není jiné cesty než uvěřit vnitřnímu příkazu a vše zvážit, aby vyjádřil to, co se mu vydá jako pravda. Tento vnitřní příkaz je absurdní, neopírá-li se o víru v hierarchii hodnot, existujících mimo nestálost lidských věcí. Tedy o víru metafyzickou. V tom se koncentruje tragédie dvacátého století.

 

… Jen slepí mohou nevidět tragičnost situace, v jaké se ocitl lidský rod, když zatoužil vzít osud do vlastních rukou a odstranit náhodu. Pokořil se před Historií – a Historie je kruté božstvo. Rozkazy, které vycházejí z jeho úst, jsou hlasem mazaných kněží ukrytých v jeho prázdném vnitřku… Filozofie dějin emanující z Moskvy je filozofií – silou. Přetváří masy, disponuje tanky a letadly. Proti tomu kdo ji nechce uznat, vystupuje drtivá státní moc a zároveň na něho útočí zevnitř – praví, že odpor, který projevuje, je způsoben jeho třídním vědomím.

 

…“Ti uměli dělat propagandu! Kam se na ně hrabem!“ zvolal s lítostí jeden stranický funkcionář, když poslouchal evangelium vysílané rozhlasem. Nové (anti)náboženství dělá zázraky. Pochybovačům předvádí nové stavby a nové tanky. Ale co kdyby zázraků najednou nebylo? V rukou, které aplaudují, by se objevily nože a pistole, myšlenková pyramida by se zřítila. Tam, kde stála, by pak dlouhý čas nebylo nic než krev a chaos.

 

Zdroj: Czeslaw, Milosz: Zotročený duch, TORST, Vyšehrad, Praha 1992

 

(Poznámka Stella: kurzíva se shoduje s kurzívou v původním textu, až na tučně proloženou, která je od Stelly)


komentářů: 13         


Vonička voňavá

rubrika: Poetický koutek


Zajímavá je podobnost mezi básnickým nápadem a dobrou anekdotou. Nechci Tím přirozeně hlásat, že básnický nápad musí být veselý, ani to, že každá báseň má být krátká a dějová jako anekdota. Anekdota… však vyjadřuje nějaké poznání zkratkou podobné básnické, bez přešlapování jde nejkratší cestou ke kořenu věci… Všechno je v ní nutné a na svém místě jako v posledním typu letadla – aby se rozlétla téměř stejnou rychlostí jako ono. Kéž by se naše poezie trochu podobala anekdotám, kéž by byla tak jadrná a krásně drzá, aby si na ni lidé vzpomněli, když se potkají v tramvaji! (Z myšlenek Miroslava Floriana)

 

mefi


Vonička, čičinka je prý má

 Vějička, i Láska proměnná

Máří, ta trochu i bláznivá

Láskou se dívka měnívá

 

Srdcí tik minuty

Mé hlavy rozlety

Vzlet růže rozpuku

I spatřiv kometu

 

Kuličku valím svou

Za tou mou nej milou

Přes vody, skrz hory etikety

Tam kdes zní lásky rety

 

Ať Láska nemine

Štěstí snů poplyne

Štěstí je laskavce

Měníce krkavce

 

V ráně Petr nesvatý

Nevid očkem za paty

Duší údivem zrání má

Pro Lásku jen zapomíná

 

Sny trikům nespavců nevěří

Dík pouti ví pátek až v neděli

Štěstí srdcí jsme sobě vysnili

Úsměv tak trochu i změnili

 


komentářů: 9         


Neznámý vesmír – Shapley versus Hubble

rubrika: Populárně naučný koutek


Předchozí část seriálu o neznámém vesmíru byla zakončena myšlenkou, kterou nastínil již v roce 1700 anglický astronom, matematik, zahradní architekt atd. Thomas Wright. Mezi astronomy začala klíčit představa, že některé z mlhavých obláčků, jež pozorují ve svých dalekohledech, nemusí být jenom jakýmsi shlukem plynu či prachu, ale též hvězdnou soustavou – galaxií podobnou naší Mléčné dráze. Zajímavé je, že po několikasetletém poměrně vyváženém soupeření plynných mlhovin s hvězdnými ostrovy došlo krátce před vítězstvím hvězdných ostrovů k dočasnému vítězství plynných mlhovin. Tenhle efekt se v přírodě objevuje dost často. Kupříkladu krátce před příchodem teplé fronty (teplého vzduchu) dochází na zadním okraji studené fronty (studeného vzduchu) k ještě většímu poklesu teplot, a vice versa, načež pak dojde ke skokové změně. (Něčeho podobného jsme právě svědky.)

Posledně jsem naznačil, že se ke kapitole Kvetoucí zahrada již nebudu vracet. Druhá část této kapitoly je však prošpikovaná zajímavými postřehy ze života dvou hlavních aktérů, Shapleye a Hubbleho, že jsem se donutil své unáhlené rozhodnutí odvolat. Závěrečné a nejúdernější části tohoto seriálu se tedy opět odkládají dále do budoucnosti.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 4         


Okoralenka

rubrika: Pohádky


Byla jednou jedna dívka a ta byla tak okoralá, že skýva měsíc starého chleba je proti tomu exkluzivní žvýkačka. Není tedy divu, že jí říkali Okoralenka. Okoralenka měla za sebou prakticky vše, co za sebou může mít člověk, který je okoralý víc než skýva starého chleba.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 5         


Bez oken, bez dveří (Kdo nám vládne podle Joshuy Coopera Rama)

rubrika: Pel-mel


Jediná naděje pro definitivně zasíťovaný svět je podle autora knihy Sedmý smysl (Návod na přežití v době sítí) v tom, že se vlády chopí vůdci s novým instinktem – s citem nejen pro technologie, ale také s citem pro lidskost. Po krátké historické epizodě vítězství rozumu jsme se ocitli ve zmatku a chaosu. Jasné je jedno: veškerá propojení mění charakter propojovaného a jakákoli změna na opačném konci světa mění i nás. Máme tedy před sebou úkol, který má charakter politický: jak má vypadat vláda v tak rychlém, na sítích závislém věku? Mimo jiné vyvstává otázka, zda je demokracie schopna obstát za situace, kdy na ni tlačí nejen všeobecné propojení, ale také velká koncentrace moci a umělá inteligence. Už nevystačíme s udržováním a vylepšováním dosaženého, např. se zajišťováním svobody. Naopak, moc se přesouvá k vytváření institucí schopných zajistit rychlost, uzavřenost a propojení. Dosavadní systém voleb, praktiky finančního světa, zastaralé myšlení, nic z toho, co vzniklo v době bez sítí, už nemá šanci obstát. Definitivně končí slavná éra průmyslového pokroku a zbožnění rozumu.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 22         


Buzení

rubrika: Poetický koutek


(Na napínáčku holotropním)

 

Lucifer


 

Všechno to začalo znenadání

Vůbec jsem nic takového nečekal

Proč taky

Když své kořínky mám v květináči

Ze sádrového odlitku

Jemuž jsem věřil natolik

Že jsem nečekal

Že může puknout radostí

Že už mé kořínky mít nemusí

Že už je nemusí v sobě nechat zahnívat

A já jsem náhle pocítil

Proč taky bych tak neučinil

 

Najednou se prostě ozvalo zvonění

Prý jako takové buzení

Proč ne

Když už jsem tak dlouho spal

Když už jsem neměl

Co bych prospal

Když už mi spaní nedávalo nic

Nad čím bych mohl puknout radostí

Že už své kořínky mít nemusím

Že už je nemusím v sobě nechat zahnívat

A já jsem náhle pochopil

Proč ne tak abych taky nebyl

 

Na napínáčku holotropním

 


komentářů: 3         


O Helence, která bydlí ve sklenici od okurek

rubrika: Povídání


Téměř denně potkávám ženu tváře divé, v zimě v létě zabalenou do černých látek a šátků, všelijakých přehozů a nákrčníků. To by si Lucifer užil. Vzhledem odpuzující osoba, stará paní. Chodívala občas s různými psíky až psy, každý půlrok ji doprovázel nějaký jiný – obvykle vořech až podvraťák. Neměla jsem touhu nějak se s ní seznamovat, brala jsem ji pouze na vědomí. Jen mě udivovalo to stále se měnící množství psů.

 

Tahiti


Celý článek »

komentářů: 30         


Neznámý vesmír – Kvetoucí zahrada a hvězdné ostrovy

rubrika: Populárně naučný koutek


Po černých dírách (děrách) a horizontu událostí přicházím s jedním oddechovým odskokem do historie ze stejného soudku. Mohlo by se to jmenovat „Jak jsme v době, kdy teorie jak speciální, tak obecné relativity, natožpak kvantové fyziky nebyla v dohledu, dohlédli s pomocí obrovských dalekohledů tak daleko, abychom pochopili, že to, v čem žijeme, je mnohem větší a strukturovanější, než jsme si původně mysleli“. K tomu nebylo zapotřebí žádných složitých matematických konstrukcí. Stačilo bedlivě pozorovat a výsledky pozorování analyzovat na základě elementární logiky s nohama pevně zakotvenýma v čisté realitě. Je samozřejmé, že jenom s tímto „selským rozumem“ si nevystačíme. Potřebujeme většího nadhledu, včetně užitečného nástroje v podobě matematiky. Zcela se odpoutat od selského rozumu, vytáhnout nohy z pevného základu, nás však může dovést pouze k bludnému kamenu (balvanu), do lesa plného bludiček našich umělých konstrukcí, v němž se cesta poznání utopí v bažinách nepochopení.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Rouper de Clotrimazolova rezignace (demise)

rubrika: Povídání


Rouper de Clotrimazol se rozhodl rezignovat. Snaha tady byla, a ne zrovna prťavá, ale s tímto lidským materiálem je evidentně zcela nemožné smysluplně komunikovat. Tudy je jakákoli cesta definitivně zarubaná. Zbývá už jenom jediná: směr sklepní šuplík, v němž si Rouper může své vize užívat telepaticky, telegnosticky i teleagnosticky, telekineticky či telekinematograficky, telemasochisticky i telesadisticky, teleprenatálně, jakožto i telekomicky či teletragicky bez jakéhokoli rušícího vlivu dotěrného telecího lidského hmyzu.

 

Lucifer


Celý článek »

komentářů: 6         


Sousedská

rubrika: Pel-mel


Tak jsem šla ke kontejnerům a z balkonu starostlivě zahalasilo: „Zvonila jsem u vás, a vy nikde. Měla jste tmu. Vy chodíte někam na noc?“ Než jsem si uvědomila nepatřičnost této otázky, z naučeného zvyku jsem po pravdě a zdvořile odpověděla, že jsem se prostě šla po setmění projít. Je to možné, říkala jsem si, až když už bylo pozdě. I kdybych na noc chodila do kasáren (už tady ani nejsou), bude to moje věc. Vždyť já se vás, milá paní Ilonko, také neptám, proč vaše dcerka stále pracuje na prodloužené směny, když mě o půl třetí ráno budívá auto, které ji přiváží domů.

 

Stella


Celý článek »

komentářů: 14         


«     1    2  3  4  5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .  226  227  228  229  230   »